Závislost, nebo být sám sebou mezi druhými.

Dnes ve velké míře používáme slovo závislost téměř k veškeré činnosti, kterou vykonáváme opakovaně, nebo s velikou vášní. Nemyslím, že člověk, který řekne jsem závislý na běhání nebo, že jsme všichni závislí na dýchání vzduchu kolem nás, že se jedná o závislost. Závislost znamená patologické zneužívání čehokoli, které vede k destrukci mne samého nebo mých vztahů. Rozlišuji závislost a potřebu. Můžu mít potřebu si zacvičit, zaběhat abych se cítil lépe, byl sám se sebou spokojenější, zlepšil si kondici. Konec konců dýchání je také potřeba, potřeba pro život každého z nás. Lidé, kteří jsou patologicky závislí často mají destruktivní vztah k životu samému. Někdy se též považuje konzumace drog, hazard nebo sledování porna jako pomalé umírání, nebo pomalá sebevražda (alkohol považuji za jednu z nejtvrdších drog). Prostě fetuji, koukám do monitoru, nebo riskuji vydělané nebo jinak nabité prostředky, ale rozhodně nežiji autentický život ve vztazích se svými blízkými. Život, kde se můžu radovat z toho co jsem udělal pro druhé, pro sebe, sdílet radost s ostatními a prožívat strasti, realizovat se, překonávat nástrahy, které život přináší.
Jak to celé vzniká a kde se závislost bere přesně nevíme. Gen závislosti zatím objeven nebyl. Jelikož závislí lidé se rekrutují i ze zdravých rodin a prostředí, vidíme, že jde nejspíš o kombinaci příčin. Jako terapeuta mě zajímá prostředí, vztahování a chování. Pozoruji, že vztahové možnosti závislých jsou v jistém směru neuspokojivé. Snášet blízkost je pro ně náročné. Ve vztazích jsme vždy vystaveni napětí mezi dvěma polaritami. Buď na jedné straně naplňujeme vlastní potřeby a cíle, nebo chceme být s druhými a podřizovat se jejich potřebám a cílům. Ideální je být s druhými sám sebou. Musíme tedy volit kolik pozornosti a času věnujeme svým vztahům. Volit může ale jen ten, kdo má možnosti volby. U lidí, kteří jsou závislí, se ukazuje, že své možnosti nevyužívají plně, v mnoha případech tedy možnost volby nemají. Nevyužívají totiž svoje možnosti, které jim závislý způsob života zastírá. Snaží se, aby kvůli svému strachu a úzkosti měli vztah co nejvíce zajištěný. Strach z opuštění, osamocení či nízké sebehodnocení je vede k podřízenosti, nebo naopak vysoké kontrole partnera. Tak se někdy stane, že se dva závislí lidé dají dohromady a jeden z nich dělá dealera pro oba. Tragická kombinace. Takto se snaží vytvořit vztah i mnoho těch, kteří nefetují, nepijí, jen prostě žijí závislým způsobem života. Jejich strach je vede k tomu, aby zajistili práci, partnera, prostě cokoli. Vše je promyšlené, na upřímné prožívání není prostor. Nedávno mě zarazila jedna mladá paní otázkou. Vy víte, co cítíte a co vám říkají vaše emoce? Byla překvapená, když jsem ji odpověděl kladně. V jejím životě nebylo mnoho místa pro prožívání. Snažila se vždy vše hodnotit a hledat, co je pro ni nejvýhodnější, ale nějak zapomněla zohlednit sebe, svoje prožívání. Bývá to důvod, proč lidé mimo jiné zneužívají drogy. Prostě jejich nezvládnuté emoce je zatěžují natolik, že se to bez drogy zvládnout nedá. Často vyhledávají opakovaně situace, které nezvládají a nejsou sto si připustit destruktivitu takového chování. Chvíli to trvá, než si zdevastují zdraví, psychiku, vztahy a v neposlední řadě vlastní morálku. Cesta závislosti vede k beznaději, bezradnosti a osamění.
Závislost je jen jedna. Ať již je látková, nebo nelátková, projevuje se destrukcí blízkých vztahů a sebe samých. Látková závislost je pro rozpoznání nejsnazší. Výrazné změny nálad a chování doprovází také ztráta kognitivních funkcí. Podstatně těžší je zjistit nelátkovou závislost např. patologické hráčství. To se nestačíte divit, když zjistíte, že partner prohrál dům, auto, zadlužil se, aniž by si toho kdokoli všiml. Patologičtí hráči umí svoji závislost mistrně skrývat. Bývají to velmi dobří manipulátoři. Jejich přetvářka působí na okolí velmi sebejistě, a tak se jejich rodinné a pracovní vztahy rozpadají pomalu, o to zákeřněji.
Pokud se někdo rozhodne skoncovat se svou závislostí, měl by vyhledat odbornou pomoc. Znám několik případů, kdy se závislý člověk dostal z debaklu v ambulantní terapii. Začal pravidelně navštěvovat individuální nebo skupinovou terapii, nejlépe kombinaci obojího. Dodržoval těch pouhých několik pravidel, které po účastnících terapie vyžaduji, a projevil dostatek trpělivosti. To jsou opravdu jen ojedinělé případy. Není to cesta pro každého. Ústavní, pobytová léčba v začátcích abstinence má své opodstatnění. Klienti tam projdou odvykacími stavy pod kontrolou odborníků a naučí se jistému řádu, který je pro jejich abstinenci důležitý. Nakonec ten řád je pro závislé tou nejdůležitější oporou v dobách krize. Po absolvování pobytové léčby považuji za nezbytnou následnou péči. Při ní si s klienty předáváme zkušenosti, jak zvládnout nástrahy života v abstinenci. Každý má samozřejmě své vlastní starosti, ale existují druhy nástrah, které se prolínají. Často jsou to oblasti, které se týkají zavedených stereotypů trávení volného času. Například místo chození na pivo, které sloužilo jako uvolnění od pracovního stresu, musí závislý hledat jiný způsob, jak si ulevit od stresu a napětí. Zdánlivá maličkost, ale ono to zasahuje do celých rodinných systémů. Pozměnit je, to přináší konflikty a ty vyvolávají další stres a napětí. Bez podpůrné skupiny, nebo šikovného terapeuta, je taková změna příliš. Nástrahy v podobě reklam a alkoholu v regále jsou všude. Jít na obyčejný nákup, může být pro někoho závislého na alkoholu velký problém. Pravidelné setkávání, sdílení, podpora skupiny se ukazuje jako dobrý způsob, jak se učit novým vzorcům chování, porozumění druhým a blízkosti.
Někdy se setkávám s názorem, že pokud lidé přestanou pít, fetovat, hrát, nebo se dostanou z jiné nelátkové závislosti, jsou vyléčeni. Bohužel, mám pro ně špatnou zprávu, nejsou. Jednou už ve svém životě zkusili, jaké to je žít v závislosti a sklon vrátit se k závislému způsobu chování, ten přetrvá. Potvrdí to každý závislý, který si prošel recidivou. Žít v abstinenci znamená pečovat o sebe, o svoji duši a být pozorný k myšlenkám a pocitům, které se nás snaží svést z cesty svobody, nezávislosti a odpovědnosti.

Láska nebo závislost

Přišla za mnou, v očích měla slzy. Jak prý se pozná závislý vztah. Není si jistá, jestli takový vztah nemá se mnou. Nemohla mě opustit, ani být se mnou. Přitom nikdo z nás nepil, netrpěl, občas jsme byli i schopni dohody, občas. Taky to se mnou není jednoduché. Nic takového jsem však nesliboval. Prožívala chvíle štěstí, ale taky jsem ji pěkně štval. Dokonce použila slovo nenávist. Silná emoce, kterou necítím jako opak lásky. Zastávám názor, že nenávidět mohu jen někoho, ke komu mám velmi hluboký vztah, pouto. Opak lásky je lhostejnost, apatie. Já ji miloval, jak jen jsem uměl. Jen jsem se nechtěl chovat jinak, než podle své zkušenosti. Nechtěl jsem opakovat chyby, které jsem udělal ve vztazích minulých. Chtěl jsem se domlouvat, jenže dohoda byla možná jen málokdy. Ona mi neuměla sdělit, co by si přála, a já to neuměl vytušit. Sledoval jsem, jak se prožívání mojí milé v čase mění. Když jsme spolu trávili více času, bála se, abychom nebyli na sobě “závislí”, utíkala. Když jsme spolu byli málo, bála se, že vztah skončí. Chtěla mít kontrolu nad vztahem, která se vzápětí střídala s bezmocí. Touha po moci bývá hnána touhou po ovládnutí vlastního strachu. Strachu z opuštění, z bezvýznamnosti. Vlastně celý náš společný život řídil její strach. Nakonec jsme se rozešli. Jo, vztahy jsou složité.
Díky nim můžeme prožívat naše potřeby jako jsou důvěra, bezpečí, přijetí, láska. Také naše vášně, radosti a pocity štěstí. Láska má i svou stinnou podobu. Destruktivní síly jako jsou hněv, touha po moci, nebo pomstě, nenávist. Vášně nás ženou životem vpřed, drží nás nad vodou, stejně jako nás mohou utopit. Jsou pro nás tak vzrušující, a přitom jsou někdy tolik nesnesitelné. Je to paradox. Podobně jako ta závislost. Závislí velmi touží po životě, po lásce, po přijetí, až se radši upijí a přijdou o všechno. Někdy i o ten život samotný. Touží po vášni a chovají se, že se jich to netýká. Když mluvím s lidmi, kteří mají se závislostí přímou zkušenost, mluvím o závislosti jako neschopnosti blízkých vztahů. Většinou mi dávají za pravdu. Závislost je destruktivní opakující se chování, které ničí tělo i duši. Jsme schopni tak dlouho toto nevýhodné chování opakovat, až se nám právě ty vztahy zhroutí. Lidé mohou užívat alkohol, drogy, aby vášeň, kterou zažívají, utlumili, nebo prožili jinak – „bezpečně“. Ve vztazích hledají techniku, jak si druhého podmanit bez vášní, lásky, a vztah tak zvládnout. Chybí jim svoboda a s ní i přijetí závazku.
Někdy ve vztahu můžeme pozorovat i jiné formy, jak ovládnout či zajistit své obavy. Přílišná žárlivost, vášeň, manipulace nebo i násilí jsou také prostředky, kterými mohou někteří jedinci ovládat svůj strach z bezmoci a prosazovat svoji potřebu získat nad situací, vztahem kontrolu. Alespoň na chvíli, protože situace se stále mění, a tento způsob je značně vyčerpávající. Dovede je až k totální bezradnosti, na hranu zhroucení. Nedokáží si představit, že jejich partneři jsou s nimi, protože je prostě mají rádi. Zůstávají s nimi z lásky, i když mnohokrát zažívají peklo, dusno, nebo jsou stále ve střehu, jako když tancují mezi střepy. Chvíli radost, a pak dlouho stres, někdy i bolest. Tak velký svár dovede zcelit jen tak silná emoce, jakou je láska. Někteří, jsou však ochotni vydržet pro ten pocit občasného přijetí a lásky, téměř vše. Ona vás bude neustále testovat, jestli je ta vaše láska dosti ryzí a vy jí budete stále dokazovat, že ano. Táta často říkal: „všeho s mírou“. Bylo to jeho rčení, ačkoliv si myslím, že ve vztahu s mámou byl občas dost přes míru. Ta láska nakonec zůstane, o to strach nemám. Jestli dva mohou být spolu, je už jiná věc. Těžko někomu vyčítat, že touží po blízkosti a přijetí. Jako lidé toužíme po spolupráci, lásce, aby nám bylo porozuměno. Zpět k tomu, proč to celé vlastně píši. Rád bych sdílel svůj postoj k závislosti a lásce. Láska není závislost. Rozlišuji mezi závislostí a potřebou. Podobně jako potřebuji ke svému životu vodu, vzduch, potravu, neznamená to, že jsem na tom závislý, ve smyslu podobném závislosti třeba na alkoholu. Je to moje potřeba. Žijeme jako lidé ve vztazích. Nejde to jinak. Potřebujeme ty druhé a potřebujeme být od nich přijatí, zažívat blízkost. Závislý, třeba alkoholik, když se po letech napije a nezastaví svoje jednání, přestává abstinovat. Rozjíždí destruktivní vzorec, který ho ničí. Z takového chování si nic dobrého neodnesete. Když toužíte po blízkosti, zamilujete se, neuděláte chybu. Láska vás může trápit, bolet, ale neničí vás morálně. Můžete mít strach, že se ztratíte, že ztratíte sami sebe. V lásce, na rozdíl od té závislosti, můžete vyrůst. Trápení vás může přivést na cestu, jak uspokojit potřebu přijetí a lásky v dalších vztazích. Poučit se, získat zkušenost. Nakonec vždy, když jsem se rozešel, měl jsem potřebu se ještě něco naučit. Něco, co jsem viděl u své lásky a po konci vztahu cítil, že mi to chybí.
Několikrát jsem zažil odmítnutí, rozchod, který hodně bolel. Připadal jsem si pod psa. Téměř to vypadalo, že už není žádná budoucnost. Obviňovali jsme jeden druhého.Když vztah skončil, hledal jsem ospravedlnění pro svoje rozhodnutí vztah opustit. Je to moment, kdy vás mohou vaši budoucí bývalí devalvovat a obviňovat ze všeho možného. Rozumím tomu tak, že je nám líto citů, které jsme do druhého vkládali s nadějí. S nadějí, že se nám alespoň něco vrátí. Opustit své investice a nechat je být, jen tak. Nedělat si žádné nároky na nějakou dividendu. Ledaskomu to může v dnešním světě, kdy je vše jen obchod, znít opravdu neuvěřitelně. Opustit investice, dividendu. Nakonec mu stejně nic jiného nezbyde a bude se trápit tak dlouho, dokud ty “citové investice” neopustí. Ne majetek, ale ty city a představy, které v sobě chová. Láska je totiž záležitostí duše. Mnozí mohou namítat, že lásku můžu mít i k majetku, nemyslím si. Vždy je za tím ještě něco jiného. Nějaká pro dotyčného důležitá hodnota.
Když jsem odcházel z 20 let trvajícího vztahu, dlouho jsem nemohl opustit rodinné fotografie. Většinu jsem fotil já, dával jsem si záležet, abychom měli krásné vzpomínky. Teprve když jsem je nechal být, nelpěl na nich, osvobodil jsem se. Přestal jsem se tahat a dohadovat, kdo bude jejich správcem. Nakonec to dohadování bylo jen zdrojem ujištění, že jsem ještě ve vztahu. Že mám ještě šanci vše dobré vrátit zpět. O fotky nakonec vůbec nešlo. Musel jsem projít tou bolestí, kdy se trhá pouto. Někdy mi je líto, že jsem se v nějaké situaci nerozhodl jinak. Hledám, kde jsem udělal chybu. Dovolit si lásku, někoho milovat, toužit po něm, není závislost. Myslím, že je to odvaha vstoupit na tenký led. Do prostoru, kde jsem vydán druhému. To, jestli mě ten druhý má rád, nemůžu moc ovlivnit. I přes všechny zkušenosti, které v životě mám, mi nikdo a nic nezaručí, že se nemůžu zamilovat znovu nešťastně. Třeba do někoho, kdo není schopen moji lásku opětovat. Párkrát jsem si v životě myslel, že teď je to ta pravá, zamiloval jsem se. Miloval jsem, a nakonec se naše cesty stejně rozešly. Někteří se bojí právě té „závislosti na lásce“, na druhém. Musejí se ujišťovat, jestli ten druhý je dost vhodný, věrný a nezraní je. Vymýšlejí různé strategie, jak si potvrdit, že je to tak, jak si oni myslí. Nemohou jinak. Jejich konání není poháněno láskou, ale strachem. Nakonec vypátrají to, co jim do jejich skládačky zapadne. Ať už je to pravda, nebo nikoliv začnou nakonec zraňovat jeden druhého a dostanou se do bludného kruhu. Z toho se jen obtížně vystupuje. Jeden útočí, druhý se obhajuje a naopak. Také jsem býval žárlivý. Ne, že bych dnes někdy nebyl, ale už to zvládám nějak líp. Rozhodně mi už žárlivost nepřekáží v lásce. Ti, co si nedovolí milovat, jsou chudí. Pokud jsou dva schopni dohody, stojí za to se domlouvat a využít té příležitosti se spolu něco naučit. Projít si tím vztahem. Uzavřít dohodu znamená vzít na sebe závazek za její naplnění. Pokud ji nedodržím, selhávám. To je i důvod, proč se někteří lidé tolik té dohodě brání a dokonce ji nazývají nesvobodou. Zaměňují svobodu za libovůli. A tak nám ty romantické vztahy končí právě v okamžik, kdy je potřeba vzít na sebe závazek k milému, udělat dohodu a naplnit ji. Někdy sleduji ty mužské strategie, jak se závazku vyhnout a vztah opustit se ctí. Moc se jim to nedaří. A tak se snaží chovat, že by je opustila i slabozraká, nedoslýchavá a na nohu napadající. Vzít závazek je mé rozhodnutí. Stejně tak se ho zříci. Nakonec následky si ponesu já a mí nejbližší. Nemusím brát na sebe všechny závazky světa, ale nejde to ani bez nich.
Když jsem hrál divadlo, měl jsem ve svém textu tato Janova slova: „…jsou lidé, co se vyhýbají všemu, radosti i bolesti, nejsou šťastní a nejsou nešťastní, nikdo jim po srdci nešlape a nikdo… je nezvedne do nebe.“ A tak mi občas na to srdce někdo šlápne, nějakou dobu to svírá, bolí, ale ty vzpomínky na nebe, za to stojí.

Spoluzávislost

Zvonil telefon. Na druhém konci dámský hlas. Prý mě zná. Občas čte mé texty. Nechtěla říct odkud se známe, a tak jsem nepátral. Chtěla by znát můj názor na spoluzávislost. Jestli bych o tom něco nenapsal. Poděkoval jsem za její zájem. V Bohnicích proběhla přednáška pro rodinné příslušníky. To mi vždy projasní moje představy a fantazie. Náhle vidím ty, o kterých pacienti často mluví, rodiče, partnerky, sourozence. Někdy se mé představy naplní, někdy nikoliv. Každopádně se tam často potkám s názorem, že jejich problémy způsobuje jen ten závislý. Uživatel drog, alkoholu, nebo hazardní hráč.
Zaskočí je, když jim podám informaci, že jsou součástí rodinného systému, tedy, že jsou spoluzávislí. Rádi by slyšeli návod na to, jak jejich blízké uzdravit. Takové návody bohužel nemám. Vždy ode mne dostanou doporučení, aby sami chodili do terapie pro podporu zvládnutí této těžké emoční situace. Nelíbí se jim, že by měli měnit především sebe a starat se o své potřeby. Spoluzávislost bych zjednodušeně popsal jako chování, které závisí na chování závislého. Taková závislost na „sucho“. Třeba matka, která je celý život přesvědčena, že ona přece udělala vše, co mohla a rozhodně žádnou chybu při výchově neshledala. Jasně, že ne. Žádný návod na výchovu nemáme, jen to, co známe od rodičů nebo vychovatelů. Chybu zásadně nehledám. Stejně by to vedlo jen k pocitům viny a těch už dotyčná zažila zajisté dost. Hledat chybu je past, do které se nehodlám chytat. Spíše usiluji přivést rodiče k tomu, aby nenapomáhali dospělému synovi v jeho hrách, když lítá v chlastu a tvoří dluhy gamblingem.
Například opakovaným splácením jeho dluhů. Rodiče jsou často přesvědčeni, že musí pomoci. Vlastně právě tom slůvku „musí“ vidím tu spoluzávislost. Emoční pouto je velmi silné. Berou selhání svého dospělého potomka jako své vlastní. Doporučuji se zabývat spíše sebou a svými starostmi, které ze vztahu se závislým vznikají. Závislost a spoluzávislost jsou si podobné právě tím, že nechtějí vidět rozsah problémů, ve kterých se nacházejí, a navíc také touhou po rychlé změně k lepšímu. K tomu obě strany dohání strach z provalení problému, ostuda a pocit vlastní neschopnosti. Pro rodiče, a častěji matky, je složité v patřičném věku vlastních „ratolestí“, chovat se k nim jako k dospělým jedincům. Například když otec nefunguje, odešel nebo byl matkou vyhnán, třeba v jejím přesvědčení, a vlastně pýše, že ona přece vše „musí“ zvládnout sama. Opačný případ je stejně destruktivní. Otec přichází podnapilý nebo pod vlivem drog a matka připouští styk s dětmi v přesvědčení, že přece nechce brát dětem tátu. Rodiče za syna dluhy zaplatili. Teď, kdykoliv by se její třicetiletý syn rád osamostatnil po svém, nezapomenou připomenout „vše jsme za tebe zaplatili, tak se chovej podle toho, co ti říkáme“. Musíš se teď snažit. On sice nemá pro tuto chvilku žádné dluhy, je to ale za těchto okolností pouze otázka času. Dospět mu nedovolí. Jaká je to přeci dospělost, když musí poslouchat rodiče i ve třiceti. Musí tolerovat jejich rozhodnutí, souhlasit s nimi, chovat se podle nich. Chvíli to vypadá jako „dobré řešení“, jenže frustrace z nesvobody narůstá. Nevole plnit přání a rozkazy matky či otce narůstá. Dříve nebo později se něco stane. Katastrofa to být nemusí. Ze zkušenosti však vím, že dost často by se to dalo nazvat osobní katastrofou. Teď to ale může vypadat, že za to vše můžou rodiče. Omyl, ti přivedli synáčka do dospělého věku a vše co se mu nyní stane, padá jen a jen na jeho hlavu. Má za to plnou odpovědnost. Naopak to platí také. Rodiče se o sebe postarají. Někteří. Volala také dcera jednoho z klientů. Jak má tatínkovi pomoci a co má dělat. Prý už zase pije. Ptal jsem se co je v jejích možnostech. Když mi vyprávěla, jak dlouho už s mámou tátu zachraňují, zeptal jsem se jen jestli v tom chce pokračovat. S lítostí v hlase mi sdělila, že už ne, už nemůže. Je vyčerpaná a několikaletá snaha tátu zachránit je fuč. Vyčerpané a zdevastované okolí je to, co zůstává za závislými. Spoluzávislí to umožňují tím, že s vědomím vlastní jedinečnosti a důležitosti v příběhu, přehlížejí své vlastní potřeby a hranice. Žít totiž s nejistotou, přináší úzkost. Zvlášť, když jí je hodně. Dokáže nás naprosto paralyzovat. Snášet jistou míru úzkosti je nevyhnutelné. I když zvláště v dětství nějaké jistoty ve světě potřebujeme. Obecně platí úměra: čím více jistoty v dětství, tím méně jí stačí v dospělosti. V dospělosti nakonec stejně přijdeme na to, že jediná jistota je, že je vše nejisté. Ale aby to neznělo tak bezvýchodně, jedno východisko vidím. Hranice a neustálá bdělost nad nimi. Hranice je něco, co není ve svobodném světě vidět. Jak mezi státy, tak mezi lidmi. Jsou označeny značkou na cestě, nebo v mezilidských vztazích emocí, pocitem. Ta emoce, pocit je tou značkou, kterou musím respektovat a chovat se podle ní. To, co mě pomáhá je sebepoznání. Rozpoznat své emoce a pocity, porozumět jim a pak se dle svého porozumění sobě a situaci zachovat. Například právě tím, že se podívám a pojmenuji si, čí jsou to dluhy, jaká je moje role v této situaci. Když nazvu něco půjčkou, musím taky nastavit velikost a četnost splátek atd. Nebo naopak, když je něco dar, tak už za to nic nepožaduji, nepodmiňuji to chováním obdarovaného. Pokud jsou role ve vztazích zaměněné (rodič dítě, nebo dítě partner), zvážím, jestli jsem povinen naplňovat obě role podle toho, jak si závislý vzpomene. Také se ptám, co platí.? Jsem tvé dítě, nebo tvůj rodič? V bdělosti nad svými hranicemi mi pomáhá péče o duši. Pečuji o ni, abych dobře rozeznal právě ty hranice, značky u cesty. Meditace, relaxace, cvičení, otužování, rozhovor, rituál, to vše je pro mě péčí o duši. Když je totiž duše lehká, osvobozená od hříchu, bdí se nad s mnohem větším nadhledem.

Recidiva

Nějak se nám ve skupinách někteří jedinci rozjeli. Recidiva. Dva klienti mi oznámili, že se napili. Napili se alkoholu. Ať dříve přesvědčeni, že se ho nikdy již nedotknou, najednou sedí na skupině s hlavou v dlaních. Není to při následné péči s lidmi usilujícími o zralost a abstinenci nic zvláštního a zároveň nic, co by se dalo zlehčovat. Naopak. Vždy to beru vážně. Klientům se do sdělování o podrobnostech recidivy většinou moc nechce. Kdo by taky chtěl mluvit o něčem, co on sám považuje za selhání. Pokud recidivou závislý projde a úspěšně se vrátí na cestu abstinence, lze na ni pohlížet jako na životní zkušenost. Riziko je však příliš vysoké. Začínáme znovu pít, užívat drogu nebo hrát hazardní hru přesně v momentě , kde jsme před nějakou dobou přestali. Propadáme se dál a nikdy nevíme, zda se nám podaří recidivu zvládnout, zastavit. Myslíme, že již vše víme, jak se chovat , co dělat, když přijdou chutě na alkohol, drogy, hru, a najednou je problém na světě. Myslím, že za tím vždy stojí pýcha. Mluvil jsem onehdá na skupině o pýše a pokoře. Dnes už ta slova nejsou tolik v módě, ale jsem přesvědčen, že problém vystihují nejlépe. Často si pokorného člověka představujeme jako pána, co žmoulá v ruce bekovku a stojí v rohu kostela. Vnímám pokoru spíš jako sebe vědomí. Pokud vím, co umím, na co mám, a kdo jsem, považuji to za pokoru. Pokud vím, že mám problém s alkoholem, jsem si ho vědom, musím své chování přizpůsobit. Pokud vím, že nezvládám své chutě a lezu do hospody, herny, scházím se s lidmi, s kterými jsem dříve užíval, hazarduji. Nechovám se sebe vědomě, pokorně ke svým slabostem. Pokud si přestanu být vědom svých omezení, slabostí, závislosti a nepřijímám je, chovám se pyšně. Většinu recidiv předcházejí tzv. toxické řeči. Závislí se na recidivu připravují. Nerespektují svá pravidla, někdy vzpomínají na minulé časy, jak to vlastně bylo fajn, obelhávají se. Rozjíždí se zvláštní pocit, který nás vede k destruktivním a pro nás nevýhodným rozhodnutím. To je právě moment, kdy může pomoci skupinová terapie následné péče (tzv. doléčování). Tam je možné získat informaci o tom, že jsem rozjetý k recidivě. Za důležité považuji rozpoznávání příznaků. Sebepoznání je cesta jak nástup recidivy rozpoznat. U abstinujících závislých takové chutě, pocity přicházejí i dlouho poté, co nepijí, nefetují, nehrají. Jedním z častých příznaků, které předchází, může být i přepracování a únava. Přebíjení nepříjemných pocitů a myšlenek prací, nadměrným výkonem a nerespektování potřeby odpočinku. Chuť se napít dokáže dobře maskovat a nejčastěji za něco velmi ušlechtilého. Jeden z děsivých důvodů recidivy může být pomsta. Pomsta na sobě samém, za kterou stojí ono Berneovské moto ke hře „podívejte, k čemu jste mě dohnali“. Je to, jak Berne uvádí, hra životní a v kombinaci se závislostí hra velmi děsivá. Hra „životní“ se nazývá proto, že nejde o nic jiného než život sám. Zkrátka zkušený recidivista si důvod vždy najde. Pokud to klient dokáže ve skupině zpracovat, odpustí si, připustí si svoji závislost a rozpozná nutné změny, které ve svém chování musí udělat, je možné pohlížet na recidivu jako na proces, cestu k úzdravě. Taková skupina následné péče se stává důležitou potřebou a naplňovat své potřeby je projevem zdravé sebelásky.